Svědomí

Vím proč mě z vlastních nápadů tak mrazí

můj kompas prostě vůbec nezná jih

Kdysi dalo se kráčet si za nosem

teď bloudím po drobečcích

A občas mívám strach, že někdo slyší

co v duchu říkám, když jsem chvíli sám

Sem tam se odlomí kousíček svědomí

a zbude po něm jen šrám

Copak tě neděsím

že ještě při mě jsi

že to tu vídám, když jdu spát

když vstávám

Nezkoušej ve mě číst

nenajdeš jeden list

co by nebyl stejně černý

jak ta káva

Nemůžu si vzpomenout zda pláču

zda jsou moje oči schopný slz

Aspoň už nebolí víčka od soli

a srdce je pustá tvrz