Pískoviště

Ulehám do postele

a těším se, až mě přemůže spánek.

A pak... se to stane!

Najednou si vzpomenu,

že jsem jenom shluk atomů.

Malý zrníčko karbonu

v tomhle pískovišti,

co si ohromnou rychlostí sviští.

prázdným prostorem v nebi.

No asi jste pochopili,

že moje hlava je debil.

A v tý nejhorší chvíli

rozhodne se demonstrovat abnormální píli

a nejde zastavit!

Otevře moje nejhorší obavy,

trápení... nebo jen hledá

odpovědi na otázky,

co nezná ani žádná věda.

Jako jak vypadá smrt,

co je nekonečno

nebo jak si představit nic.

Kde je původ života,

kde vlasatic...

A je jenom otázkou času,

kdy se vás zhostí

pocit vlastní zbytečnosti.

Jakmile tohle necháte ovládnout vaší mysl,

cokoliv ve vašem životě

přestane dávat smysl.

Cokoliv!

Vstávání do práce,

chození do školy,

chození s lidmi,

války, demonstrace,

všechno jsou jen abstraktní situace

a jediný stavy,

kdy vás život skutečně baví,

jsou, když někomu vyšukáte mozek z hlavy.

Na ničem, co uděláte, nezáleží!

Dneska umřete

a všechno si dál běží!

Vaše neexistence se dotkne přesně

1,4 x 10ˇ-6 procent obyvatel na zemi.

Ne, nestanete se sazemi,

těmi jste celej život byli!

Zrnko prachu, který když zametou,

nestane se nic ani s naší planetou

ani s hvězdokupou,

natož galaxií,

a přesto jsou tu tací, co žijí tupou

představou,

že tu něco nechají dalším generacím.

Jo?

Třeba ozonovou díru?

Odpad a šrot všude po vesmíru,

a nulovou šanci, že se jejich děti dožijou míru.

Ne.

Když je vaše hlava kretén,

tak prostě neusnete!

A tak

přijdou na řadu sedativa:

Rumy, vína, piva...

Chtěl bych bejt skutečnej debil.

Idiot!

Postavit si v hlavě mentální plot

a nezvaný hosty

v podobě pochybností

o vlastní přítomnosti

střílet přes plaňky vzduchovkou.

Jednou by mi prostě v hlavě zhaslo

a už jen řešil, kolik stojí máslo,

jestli pojedu na Mácháč, nebo na chajdu,

a že ten gól by ale rozhodně z ofsajdu!

Ale ne,

večer ulehnu a dám si repete.

Každý den, zas a znovu,

dokud to moje smítko

někdo nesmete.