NEJLEPŠÍ ZPŮSOB, jak si uvědomit svoji maličkost (a vrznout si).
Až budete letos ohromovat nějakou bábovku (nebo buchťáka) tím, že dokážete na noční obloze najít Velký vůz a Kasiopeu (což - nalijme si čistého vína s vodkou - umí každý, kdo při učení abecedy neskončil u "V"), můžete nastalou chvíli romantiky dokořenit adekvátní dávkou nihilismu (vrrr, sexy).
Kousek blíže k horizontu od onoho "dabl jů" je totiž souhvězdí Andromedy, které schovává jedno rozkošné překvapení. U nejvýše položené z jeho hvězd uvidíte vaším modravým okem cosi, co připomíná malou bílou šmouhu. Když pak jako správní jinoši vytáhnete z žebradla ještě váš voyerský kárl-cajs z desetinásobnou magnifikací ("Magnifikace? Áááách, ty jsi tak chytrý, Stýve!"), mráček se změní ve větší mráček s jasným bílým středem.
To, na co společně brejlíte, má ale k mráčku daleko. Je to galaxie s katalogovým názvem M31 (Messier) a je to náš nejbližší soused. Tak blízký, že ho vidíte i bez optiky. Tak blízký, že se s námi jednoho dne srazí a společně s Mléčnou dráhou vytvoří jednu obří supergalaxii. Prostě takový ten soused, se kterým sdílíte balkon a dělí vás jen tenká proutěná zástěna. Zástěna vzduchoprázdna a nicoty ("Ach, Stýve!" "Klid, bejby, ještě jsem neskončil.").
Ten malý mráček na obloze je objekt, který je tak vzdálený, že se do něj člověk pravděpodobně nikdy nepodívá. Světlo z něj k nám letí 2 537 000 let. Možná právě teď koukáte na podobného romantika, který sedí se svou spřízněnou duší pod noční oblohou a nevědomky kouká na vás.
...jenže nezná slovo "magnifikace". Takže si nevrzne. A i kdyby znal, stejně už je 2 536 920 let po smrti.
Ale vy to slovo znáte!
Není zač.