(a)Sociální sítě

Čím víc času trávím v digitálním prostoru, tím silnější mám pocit, že sociální sítě jsou navzdory všem svejm nespornejm výhodám pro společnost jako celek "net negative". A říkám to jako člověk, kterej je používá v osobním i pracovním životě dost intenzivně. Kterej díky nim našel spoustu zajímavejch lidí, dozvěděl se spoustu věcí, ke kterejm by se jinak nedostal, zůstal v kontaktu s lidma na druhým konci světa a koneckonců na nich právě teď publikuje tenhle text.

Takže ne, nebude to takový to „Facebook je zlo, smažte si účty a pojďme společně na Vysočinu objímat stromy“. Jen je tu několik oblastí života, který sociální sítě jednoznačně zhoršily, a dopady toho vidíme dennodenně okolo sebe. Třeba tyhle čtyři:

ZÁVIST

Člověk se vždycky porovnával s ostatníma. Jenže většinu lidský historie byl počet lidí, se kterejma jsme se mohli porovnávat, docela malej: Soused měl hezčí barák, kolega nový auto. Franta z hospody vydělával víc... a to bylo zhruba všechno. Blbý, ale snesitelný.

Dneska otevřete Instagram a během deseti minut vidíte milióny "sousedů". Při jedný návštěvě feedu pak zjistíte, že někdo ve třiceti prodal firmu za půl miliardy, někdo jinej pracuje dvě hodiny denně z pláže na Bali, další zrovna sedí v business class do Tokia, čtvrtej má dokonalej polyamorní vztah, pátej luxusní barák a šestej - a to je vůbec nejhorší - šestej má dokonalej zadek! A váš život najednou vypadá nesnesitelně obyčejně.

Srovnáváte svůj celej život s cizím výběrem těch nejlepších momentů. Třicet let na vinici, versus jeden výběr z hroznů. Vidíte něčí Maledivy, ale nevidíte jeho úzkosti. Vidíte Porsche, ale ne krátkodobej leasing. Vidíte dokonale vypadající pár, ale ne jejich každodenní hádky. Vidíte jednoho influencera v Dubaji, ale už ne těch deset tisíc lidí, co právě teď sedí úplně stejně jako vy doma u televize. A hlavně je ani nesledujete. Protože proč byste to dělali?

Nikdo si neotevírá Instagram, aby se podíval na dva tisíce lidí, který normálně chodí do práce, splácej hypotéku, jednou za rok jedou do Chorvatska a v pátek si objednaj pizzu ke sledování Výměny manželek. Algoritmus vám ukazuje výjimečný lidi a výjimečný životy. A váš mozek z toho při delším působení velmi snadno vyrobí iluzi, že tohle je norma.

To, co porno dělá s představou o intimitě, sociální sítě dělaj s představou o životě. Výsledkem je, že se objektivně máme v obrovským množství věcí líp než prakticky jakákoli generace před náma, ale subjektivně máme neustále pocit, že nám něco chybí. Protože hodně lidí na internetu má ve všech oblastech víc. Čímž se dostávám k problému číslo 2:

DOPAD NA DĚTI

Dítě dřív vychovávali rodiče, škola, širší rodina, kamarádi a nějakým způsobem taky okolní společnost. Dneska se do toho nacpal někdo, koho rodiče vůbec neznají, ale jejich dítě s ním tráví několik hodin denně: Influencer.

A chápu, že slovo „influencer“ zahrnuje milion různejch lidí a spousta z nich dělá skvělej obsah, nechci házet všechny do jednoho pytle. Jenže častější je tahle situace: Třináctiletej kluk, co si celej den pouští videa člověka, kterej mu vysvětluje, že ve dvaceti musí mít Lamborghini, pět firem (za tri roky, sic!), vyrýsovaný břicho a deset holek - jinak je loser.

Nebo patnáctiletá holka, co zvládne několik hodin denně koukat na geneticky mimořádně obdařený, profesionálně nalíčený a digitálně vyfiltrovaný holky a přemejšlet, proč takhle nevypadá taky. A v patnácti ještě není zdaleka mentálně vybavená na to, aby to neotřásalo s jejím viděním sebe sama.

My dospělí máme díky těm letům navíc aspoň nějakou drobnou šanci pochopit, že sledujeme show, kterou má na svědomí profesionální produkce, jasnej obchodní model, agresivní marketing a pečlivě vybudovaná osobní značka. Dítě ale často vidí realitu. A když jsme u subjektivní reality, můžeme skočit rovnou na další problém:

KMENY

To zní na první pohled docela hezky. Každej chce patřit do svýho "kmene". Jste jedinej člověk ve vesnici, kterýho baví poslouchat mongolskej hrdelní metal? Gratuluju. Internet vám najde dalších pět set magorů, který to baví taky. Tohle je na něm super.

Problém je, že úplně stejná mechanika nastoupí i ve chvíli, kdy si myslíte třeba to, že Země je placatá. Dřív byste tuhle teorii řekli v hospodě pěti lidem, čtyři by se vám vysmáli a pátej by vám s rukou na rameni doporučil, ať už radši nepijete. Existovalo něco jako "korekce okolím".

Dneska přijdete domů, napíšete do Googlu nebo na Facebook „země je placatá“ a okamžitě najdete deset tisíc lidí, který nejenže souhlasí s jakoukoliv stupiditou, kterou je hlava schopná vymyslet, ale maj na to už i videa, grafy a vlastní "experty".

Algoritmus sítí se postará o zbytek. Protože jeho úkolem není říct vám pravdu, ale udržet vás na platformě co nejdýl, aby vám mohl zobrazit hodně reklamy. Když zjistí, že vás bavilo video o tom, že přistání na Měsíci bylo podvod, nenásleduje po něm přednáška z astrofyziky. Následuje další video o tom, že přistání na Měsíci bylo podvod. Což nás dostává k poslednímu problému.

EXTREMISMUS

Většina lidí není ve většině věcí nijak zvlášť radikální. Mají směs názorů - některý levicový, některý pravicový, něco je jim úplně jedno a na spoustu otázek by za normálních okolností nejspíš neměli problém odpovědět „nevím“. Jenže člověk, kterej řekne „nevím, tohle je složitý, obě strany maj asi v něčem pravdu“, na sociálních sítí nikoho nezajímá. Algoritmus miluje výrazný emoce. Vztek, strach, rozhořčení nebo zmíněnou závist.

A podle toho začíná vypadat i společnost. Střed společenský diskuze se vyprazdňuje a lidi se stěhujou k pólům. Ne proto, že by přes noc změnili názor, ale kvůli tomu, že nejhlasitější, nejkonfliktnější a nejextrémnější verze každýho názoru dostává nejvíc prostoru.

Pak samozřejmě nutně vzniká dojem, že všichni "na druhý straně" jsou úplný magoři. Protože vám algoritmus žádný normální lidi z druhý strany ani neukáže. Ukáže vám toho největšího idiota, kterýho tam najde, zatímco ty na druhý straně mezitím sledují největšího idiota z vaší skupiny a říkají úplně to samý.

Sociální sítě zkrátka vzaly několik našich nejhorších evolučně zakódovanejch vlastností, napojily je na algoritmus optimalizovanej čistě na lidskou pozornost a daly jim téměř neomezenou distribuční síť. Sociální sítě nám přinesly obrovský množství dobrýho - třeba jen v tom, jak se demokratizovala tvorba a její dosahy.

Jen mám pocit, že účet za to "dobrý" začíná bejt vyšší než jeho reálná hodnota.