KVIFF 2023? Meh.

Zatímco loni jsem odcházel z každého filmu více či méně nadšený, letos jako by všechny filmy hrály nižší ligu. Popravdě jsem měl i problém si z programu vůbec vybrat, ale na tom mají největší vinu popisky. Nevím, jestli je letos psal někdo jiný, ale působilo to tak. Člověk měl skoro pocit, že je spíš na lidskoprávní konferenci, než na filmovém festivalu. A zatímco u každého filmu nechyběla v anotaci zmínka o tom, že film kritizuje patriarchát, oslavuje jinakost nebo se staví proti autoritám, u spousty filmů chyběla třeba tak zásadní informace jako je žánr. Nicméně nakonec jsem viděl tyhle čtyři kousky. Jaké byly?

NA PRAHU DOSPĚLOSTI (Dead Girls Dancing, Kino Drahomíra)

Tenhle snímek mladé německé režisérky se dá hodnotit ze dvou pohledů. Je to totiž její absolventský film na filmové škole. A v tomhle kontextu - všechna čest! Po řemeslné stránce je tam totiž opravdu hodně věcí správně a v žádném případě nemáte pocit, že koukáte na studentský projekt. Ostatně jinak by se asi na KVIFFu objevit nemohl.

Nicméně zatímco kamera, střih, zvuk a režie je tu na vysoké úrovni, kde film kulhá, je scénář. Což je nejspíš výsledkem toho, že režisérka filmu, si zároveň psala scénář. Film sleduje divoký road trip třech čerstvých maturantek a jedné stopařky, ale o postavách se během filmu skoro nic nedozvíte, a tak si k nim nemůžete vytvořit žádný vztah, výsledkem čehož je, že je vám tak nějak jedno, jak příběh dopadne.

Navíc se v příběhu objeví pár skoro až hororových prvků a vy tak trochu čekáte, že budou hrát ve vyprávění nějakou roli. Ale čekáte marně. A tak dostanete jen solidně natočené převyprávění jedné bláznivé události, které si místy hraje na artový film.

65 %.

ŘÍŠE ZVÍŘAT (Le règne animal, Velký sál Thermalu)

Přiznám se, že mám francouzskou tvorbu obecně rád, protože francouzská dramata obvykle spojuje hutná a chladná atmosféra a dobré herecké výkony. A tady tomu není jinak. Film vypraví o alternativní současnosti, kde se výsledkem neznámých mutací někteří lidi postupně mění ve zvířata. François pomalu ztrácí manželku, která se mění v jakéhosi medvěda a Émila, který se s novou realitou odmítá smířit, čeká nemilé překvapení.

První polovina filmu pěkně plyne, a zatímco u minulého filmu mi chyběly vztahy, tady prozkoumáváme vztah mezi členy rodiny a blízkým okolím opravdu do hloubky. To s sebou nese skvělé herecké momenty a prostor pro napětí. V půlce filmu se ale vyprávění trochu zpomalí, aby nakonec zamířilo ke konci, který všichni tak nějak tušíme. A to hluché místo mi dojem z jinak opravdu dobrého snímku mírně pokazilo. Přesto je to film, který stojí za to vidět, a ukazuje, jak moc se dá odvyprávět na poměrně malém prostoru.

75 %.

BYT Č. 10-01 (A Thousand and One, sál hotelu Pupp)

Tenhle film byl pro mě asi největším překvapením. Jsou devadesátá léta v New Yorku a mladá černoška právě vyšla z vězení a chystá se začít nový život. Znovu se setkává s malým klukem, kterého mezitím vychovávají bílí pěstouni, a protože soud by jí kluka nesvěřil, unese ho, změní mu jméno, vdá se za svého "partnera ve zločinu" a postupně z dítěte i přes vlastní limity obou dospělých vzorů vychovává perspektivního mladého muže, který má nakročeno na univerzitu. A to celé na pozadí politických změn, které vedou k vystěhovávání černošské populace z centra New Yorku.

Krásně lidský snímek, který se nesnaží vám nic podsouvat, přesto jeho sdělení chápete a dokážete s postavami soucítit. A navíc film celou dobu chystá diváka na nepříjemnou konfrontaci s pravdou, která když přijde, je úplně jiná, než člověk tušil, a dává všemu, co jste do té chvíli viděli, další rozměr. Rozhodně ten nejlepší film ze zmíněné "čtyřky".

85%.

TEMNÁ HMOTA (Maade tarik, Kino Čas)

Tenhle film u mě naprosto propadl, přestože téma slibovalo hodně a stejně tak slibovala hodně i produkční festivalu, když film uváděla jako "jeden z nejlepších, co letos na KVIFFu promítají". Zároveň, hodnotit ho, s sebou nese velkou zátěž. Film totiž natočila skupina Íránců, a je to primárně politický statement. Íránská cenzura nicméně nedovoluje ve filmu zobrazovat pití alkoholu, odhalené ženy, jakékoliv náznaky erotiky nebo skutečný život v Íránu, a v tomhle filmu to všechno najdete. Což může pro štáb znamenat v lepším případě kriminál, v horším je to může stát život.

Jenže já chci především vidět dobrý film. Politiku chci řešit mimo sál kina. A tady mě prostě Temná hmota nebaví. Film působí jako francouzské nezávislé filmy někdy z 50. let. A touhle inspirací se v anotaci ani netají. Jenomže zatímco tehdy to byl svěží pohled na film, který bořil ustálené zvyky, tady je to jen jakási podivná nostalgie, v níž se odehrává banální zápletka s naprosto jasně předvídatelným koncem. Zatímco Na prahu dospělosti vůbec nepůsobilo jako studentský projekt, temná tak naopak působí, ačkoliv jím není. Jako naivní film, který natočí parta hispterů z umělecké školy, když jí dáte do ruky kameru a pár gramů trávy.

Zkrátka letos to bylo proti loňsku výrazně slabší, a i ty nejlepší filmy bych loni hodnotil v kontextu ostatních jako průměrnější.

A co jste viděli vy?