Nostalgie s vůní benzínu

Mám pochopení pro nostalgii. Sám ji mám rád a vyloženě si rochním v tom, když je ještě okořeněná takovou tou modrou melancholií. Jenže nostalgie je nebezpečná v tom, že mozek si začne minulost upravovat jako fotky v mobilu. Trochu ubere stíny, trochu přidá teplý tóny, vymaže pár nepohodlnejch detailů...

Když se to děje u vzpomínek na socialismus, tak se tak nějak všichni (s funkční mozkovnou) shodneme, že je to sebeklam. Jenže já podobnou selektivní paměť vnímám čím dál víc i u devadesátek. Devadesátky se dneska tvářej jako cool retro: Kazety, žvejkačky, první džíny, videopůjčovny, divoká svoboda, euforie...

Já si z nich ale pamatuju taky dost jinejch věcí.

Pamatuju si svět, kde se nečekalo na to, že věci budou někdy fungovat. Spíš se čekalo, že všechno se nějak obejde a ojebe. Dobu, kdy se u slova „podnikatel“ vybavil člověku bejvalej vekslák v kožený bundě a s pistolí v kastlíku auta. Svět, kde se věci neřešily podle pravidel, ale výhradně podle známostí, arogance, drzosti a schopnosti jít přes mrtvoly.

Často doslova.

A hlavně: lidi k sobě nebyli zrovna dvakrát laskavý. Všichni mi tehdy přišli permanentně napružený, podezíravý a zároveň vyděšený, že jim někdo něco sebere. Jako kdyby se celá země po letech v kleci z ničeho nic rozběhla ven, ale nikdo moc nevěděl kam, takže se u toho všichni navzájem pošlapali.

Já (bohudík) socialismus nezažil, takže jsem (bohužel) ani nemohl sdílet tu euforii z nabytý svobody - už jsem se do ní narodil. Vnímal jsem jenom ten všudypřítomnej doznívající rozklad, kterej se najednou smísil s divokým bezohledným kapitalismem: Veřejnej prostor byl pořád hnusnej, služby byly tragický (zejména gastro), úřady nefungovaly, firmy krachovaly jako na běžícím pásu, a do toho se vyrojilo tisíce firem, který využívaly legislativní anarchii a za každou cenu se snažily někoho ojebat.

Proto, když dneska někdo povzdechne, že „tehdy to mělo koule“, většinou mám podezření, že nemluví o době, ale o sobě. Mluví o tom, že mu bylo dvacet, ještě ho nebolelo rameno, neměl problém s erekcí a snil si o životě, co měl teprve celej před sebou.

Mně se nejlíp žije teď.

Ne proto, že by všechno bylo skvělý. To rozhodně není. Jen se mi zdá, že dnešní společenský problémy jsou pořád tak nějak banálnější než to tehdejší bezvládí. Jo a jedna věc mě na tý neustálý nostalgii po devadesátkách vysloveně vysírá:

Že má tendenci se zhmotnit do fakt odporný fyzický podoby.