Českej pop aneb od Beatles k hudbě do výtahu.

Nedávno jsem si v práci pouštěl do uší Abbey Road a došlo mi, že na kariéře Beatles je fascinující jedna věc, která v dnešním kontextu působí jako naprostá anomálie: oni se nejdřív stali slavnejma, a pak tu slávu začali „zneužívat“ k tomu, aby dělali čím dál divnější muziku.

Začínali docela jednoduchejma, chytlavejma písničkama o lásce – jasná melodie, pár akordů a refrén, kterej si po prvním poslechu zpíváte cestou domů (což mimochodem neznamená, že ty písničky byly hloupý, už tehdy byli Lennon s McCartneym mimořádně talentovaný songwriteři, jen jejich tvorba zatím ještě respektovala tehdejší představu o tom, jak má pop vypadat).

Čím slavnější ale byli, tím míň se snažili znít jako něco, co by mělo bejt slavný. Najednou přišel Rubber Soul. Revolver. Seržant Pepper. White Album. Abbey Road...

A s tím i divný harmonie, nečekaný změny akordů, smyčcový party, indický nástroje nebo orchestrální aranže. Písničky, co neměly refrén. Písničky, co měly několik naprosto odlišnejch částí. Takový, o kterejch by vám dnešní producent nebo rozhlasovej dramaturg pravděpodobně vysvětlil, že by potřebovaly „trochu zjednodušit“.

Beatles zkrátka využili popularitu jako kapitál, kterej jim dovoloval riskovat. A nebyli v tom zdaleka sami! U spousty velkejch kapel minulýho století fungovala kariéra podobně. Nejdřív napsali hit. Pak druhej hit. Lidi je začali poslouchat a vydavatelství jim začalo věřit. A tuhle důvěru pak mohli utratit za něco, co bylo o poznání míň bezpečný, komplikovanější, divnější nebo prostě jen specificky „jejich“.

Dneska mi přijde, že se tenhle princip obrátil naruby. Kapela začne zajímavě, má vlastní zvuk, zvláštní kytary, neobvyklou rytmiku. Texty, ve kterejch je nějakej nápad a osobitý sdělení. Zpěvák zní jako člověk, a ne jako absolvent kurzu „jak správně vyslovovat české samohlásky v rádiu“ po agresivním doladění pomocí autotune.

...a pak přijde první větší úspěch.

A místo aby kapela získanou popularitu použila k tomu, aby si mohla dovolit bejt ještě víc sama sebou, začne postupně - často pod tlakem vydavatelství - odstraňovat všechno, co ji odlišovalo.

Kytara je moc ostrá? Pryč s tím.

Rytmus je moc komplikovanej? Narovnat.

Text nutí člověka, aby nad ním osm vteřin přemýšlel? Přepsat!

Bridge? Proboha proč? Lidi mají rádi refrén.

A nemohl by ten refrén přijít už po dvaceti vteřinách?

A ještě jednou na konci?

A nedáme ho tam rovnou třikrát?

A nakonec sborově?

Po několika albech tak kolikrát sledujete fascinující proces, při kterým kapela získává čím dál lepší produkci, dražší videoklipy, větší koncerty... a současně mizí všechno to, podle čeho byste poznali, že je to právě ona.

Vemte si kapelu, která existuje deset nebo patnáct let, a pusťte si její první dvě desky. A potom poslední singl. Často zjistíte, že někde po cestě proběhla jakási zvláštní hudební lobotomie. Na začátku byly konkrétní příběhy, zvláštní metafory, humor, vztek, nějaká poetika, něčí názor. Na konci je „pojď se mnou dál“, „život není fér“ nebo nedej bože „my máme rádi vííííno“. Čest výjimkám.

Texty, proti kterým nemůže vůbec nikdo nic namítat.

Protože v nich není nic, proti čemu by šlo cokoliv namítat.

Čistě technicky je všechno správně. Zvuk je perfektní, bicí jsou precizní, zpěv je vyladěnej na každý slabice. Refrén přijde přesně tam, kde ho čekáte. Ale hudebně je to všechno podobný. A po třech minutách skončí písnička, během který se nestalo vůbec nic.

A jasně, že kapely musí z něčeho žít – musí koncertovat, musí prodávat. Ten tlak na prodeje tam vždycky byl a bude. Jenže Beatles byli v době největší slávy v situaci, kdy mohli udělat skoro cokoliv – a tak skoro cokoliv dělali. Dnešní úspěšná kapela se dostane do situace, kdy má publikum, vyprodaný koncerty a jméno, který zná celá republika – a přesně v tu chvíli si nadělá do kalhot, že kdyby náhodou použila ve sloce mollovej septakord, přestane ji hrát Evropa 2.

Sláva už není svoboda. Sláva je něco, co je potřeba udržovat.

A jakmile se vaším hlavním cílem stane udržování popularity, začnete se autocenzurovat. Budete ze svojí tvorby preventivně odstraňovat všechno, co by mohlo kohokoliv rozrušit. Výsledkem je „muzak“. Hudba, která existuje hlavně proto, aby nikomu nepřekážela. Taková ta, co hraje v supermarketu, v čekárně nebo mezi reklamama na hypotéku.

Kdysi kapely psaly jednoduchý hity, aby si později mohly dovolit dělat umění. Dneska kapely začnou uměním, a když mají konečně dost velkou slávu na to, aby si ho mohly dovolit dělat bez kompromisů, začnou psát jednoduchý hity.

Protože je potřebuje rádio. Protože nesmíme posluchače vyděsit.

Bleh...